.

To bylo tak. V prosinci jsem se tak nějak rozhodl, že si o zkouškovém udělám výlet do Izraele. Když budu mít jen dva a půl zkoušky, tak je určitě rychle zmáknu a pak si udělám prázdniny. A když tam jede Challengrova parta za 8 tisíc na 5 dní, přičemž si tam půjčí auta, kempují v poušti, bydlí ve Starém Městě v Jeruzalémě a koupou ve třech mořích, tak to přece můžu uspořádat taky. A můžu si vyjet v termínu, když zrovna chci, aniž bych se musel hlásit do výpravy tři měsíce předem.

A tak se stalo. V prosinci jsem začal shánět spolucestovatele/posádku do auta, v lednu jsme byli domluvení a v únoru vyjeli. Pondělí Praha->Tel Aviv, úterý a středa Jeruzalém/Betlém, čtvrtek Nazaret/Galilea, pátek Galilea a přejezd do Aratu k Mrtvému moři. V sobotu jsem prožil nejsilnější zážitek z celýho výletu:

Jeli jsme na Massadu. Izraelský Karlštejn, královský hrad stranou od hlavního města, hojně navštěvovaná památka dnešními turisty. Taky trochu Orlí hnízdo, opevněné těžko přístupné sídlo tyrana-diktátora Heroda na vrcholku stolové hory, asi 50 metrů nad mořem, 500 metrů nad Mrtvým mořem. Pro Izraelce je to taky důležitý národní symbol, něco jako pro Čechy kostel v Resslově ulici, úkryt parašutistů-atentátníků na Heydricha, a Lidice dohromady. V židovské válce proti Římanům se na Massadě schovala poslední skupina asi dvou tisíc vzbouřenců, vojáků s rodinami, kteří se v poslední chvíli, než je Římané dobyli, všichni zasebevraždili. Následně byla Massada srovnána se zemí.

Dnes je to jedna z nejnavštěvovanějších památek v Izraeli, na kterou se mě osobně moc nechtělo. Jel bych, kdyby to byl krásný palác, jako když ho postavili, a ne vykopávky, odkryté základy domů, sem tam kousek sloupu nebo metr čtvereční mozaikové podlahy. Takových míst je... Příběh o dobytí, který se tam stal, mi stačí si přečíst. A to, že tam jezdí hodně lidí, mě spíš odrazuje. Jedu tam proto, abych netrhal partu, abych si užil přírodní památku - stolovou horu s hezkým výhledem, a abych si jednou za život ověřil svoje předsudky, které k tomu mám. Pokud mě to nenadchne, tak už tam příště nemusím.

Poslední dva dny jsme hlavně jezdili autem a neměli jsme v plánu žádný pěší výlet přírodou, který bych rád podnikl. Přijeli jsme na Massadu autem ze západní strany a dál jsme měli v plánu objet 50km hodinový okruh, jedinou cestu, kterou se autem dostaneme na druhou stranu hory k moři. Tak jsme se s klukama domluvili, že půjdu pěšky ty dva kilometry a za hodinu na ně počkám támhle dole na tom liduprázdném parkovišti pod palmama. Oni pro mě přijedou autem po támhleté krásné asfaltové silnici, po které teď o šábesu nikdo nejezdí. A tak se i stalo.

Když jsme se domlouvali, myslel jsem si, že seběhnu Hadí stezkou, chodníčkem pro turisty. Přijdu k brance. Zavřeno. Cedulka, zákaz vstupu. Co teď? Mohl bych si prostě otevřít, projít a zavřít za sebou, ale tím bych porušil zákaz. Třeba je fakt důležitý, padající kamení, začne pršet a spláchne mě proud vody... Třeba mi nebude platit cestovní pojištění, pokud se mi tam vlastní blbostí něco stane. Jdu se zeptat hlídače národního parku, proč je tam zavřeno. Telefonuje, ukáže na blankytnou oblohu s pár mráčky, že prý proto, a dál se se mnou nebaví.

Tohle mě teda neuspokojilo, je to trochu komplikace, ale co. V tabletu mám mapu, podle ní vede kolem hory ještě jedna turistická trasa. Trošku delší, ale stejně to v pohodě stihnu. Jdu tamtudy. Obejdu vrcholek, vydám se po značkách dolů. V pohodě dojdu na místo srazu. Je tu hlídač parkoviště v domečku, jeho kočka, která se mě bojí, kousek odtud hotel a dolní stanice lanovky. Obojí zavřeno, nikde nikdo.

Hledám optimální místo na sluníčku, v závětří, na lavičce, čekám, zapínám mobil. V době, kdy by tu měli kamarádi být, přijde SMS:

,,Policie nás nepustí. Jdi pěšky do Ein Bokek. Prozvoň na potvrzení."

Ein Bokek je nejbližší město odsud. Po silnici je to tam 18 kilometrů, to bude nejmíň na 3 hodiny. Kratší cestou přes poušť sice 16 km, ale tam bych mohl narazit na sesuv půdy nebo minové pole. Prý se tu nemá chodit bez průvodce. Nemam moc vody ani klobouk, dost praží sluníčko a fouká vítr. Je to daleko, začínám mít hlad... A co když z ničeho nic začne pršet? A hlavně pak nestihneme dojet do Ejlatu na nedělní mši. Docela nebezpečná a stresující situace. Odevzdávám se plně do Boží vůle, já jsem tady bezmocnej. Ne má, ale Tvá vůle ať se stane... Jsem v klidu a jdu.

Už vás nebudu napínat, nechám si od cesty nemilosrdného řidiče prázdného autobusu, který se na mě směje, ale nezastaví, asi protože jsem zrovna 50 metrů za zastávkou. A kdoví, jestli zrovna nemá manipulační jízdu a proč se vlastně jel projet k tomu parkovišti a zpátky do Ein Bokek. Jdu dál a stopuju, nic tu ale nejezdí. No a pak mě nabere policejní auto :)

V Ein Bokek se to celé vysvětlí. Policie uzavřela silnici, protože je prý zatopená bleskovou lokální povodní. Proto asi Hadí stezka byla zavřená, parkoviště prázdné a po silnici nikdo nejezdil. Šábesem to nebylo. A místní policie byla dost nemilosrdná a krutá. Prostě nikoho nepouštěli dál a vůbec se nebavili s mými kamarády, aby jim mohli vysvětlit, že tam jsem a potřebuju pomoc. A naopak jiná složka policie zas byla vstřícná a pomáhající. Policajt prostě zastavil, ukázal na zadní sedadlo a vysadil, kde jsem chtěl.

Svět je v pořádku :) Díky, Bože!